MANDALOVÉ INTERMEZZO...

...moc všechny zdravím po dvouměsíční odmlce a velmi děkuji za vaše nakukování a prohlížení alespoň starších příspěvků za tu dobu, kdy se tu nic nedělo ❤...

...co všechno stálo za touto pauzou a způsobilo nekončící rozhodování, zda blogerský svět nadobro opustit nebo ne? Příliš toho o tom napsat nedovedu, také proto, že mi najednou připadá, jako by se nic snad ani nestalo, a zdaleka se vše už nejeví tak těžké (díky bohu), jako když jsem to právě prožívala. Ale byla to (doufám, že mohu psát v minulém čase) pro mě jedna z největších "facek" mého dosavadního života. Taková ta, za kterou nakonec člověk poděkuje a vděčně políbí ručku ;-)...

...na začátku roku se stalo něco s mým kolenem a já nevěděla co, ani jak jsem k tomu přišla. Zničehonic oteklo a přestalo fungovat, jak by mělo. Skoro jsem nemohla chodit a s obrovským překvapením zjistila, že tím pádem nemůžu dělat ani spoustu dalších, úplně běžných věcí. A to je chvíle, kdy se člověku hodně zúží pohled na svět. Najednou vidí, co je opravdu důležité (byť o tom slýchává celý život)...

...no, zkrátím to. Na druhou stranu díky tomu bylo hodně času na přemýšlení a já nakonec přišla na to, co se mi stalo a proč. Tohle tajemství si ale nechám pro sebe a jen pro své úplně nejbližší (ono by to stejně nikomu nepomohlo, ten prožitek je totiž nesdělitelný ;-D). Koleno se po dvou měsících zahojilo. Jenže to zřejmě ještě nebylo vše a já si musela projít další zkouškou v podobě opravdu hodně nepříjemné chřipky, kterou jsme dostaly najednou já i obě dvě dcery (partner naštěstí jen trochu). Vzpamatovávali jsme se z toho téměř tři týdny a pocit, kdy nejsem schopná se pořádně postarat o své děti, už bych vážně nerada znovu zažila...

...ale protože ono opravdu nic není pouze černobílé, nakonec se na této zkušenosti dají najít střípky něčeho hezkého a pozitivního. Třeba že jsem se znovu vrátila k četbě knih (opravdu byly doby, kdy jsem četla pouze blogy a projížděla instagram tam a zpátky). A že jsem se konečně pustila do kresby mandal, která na mě působila téměř terapeuticky. Přidávám pár ukázek...

...A co tedy dál? Jednu věc jsem si uvědomila. OPRAVDU NELZE MÍT A DĚLAT VŠECHNO. A největší "sebevražda" je srovnávat se s druhými. Takže pokud chci být šťastná, nestačí minimalizovat pouze věci. Musím se i rozhodnout, co chci v životě dělat a co je potřeba pustit. A blog z této selekce nevyšel zrovna nejlépe. Přiznám se, že v době největší krize jsem byla pevně rozhodnutá definitivně skončit. Ale pak se mi ulevilo a dostavila se lítost nechat to úplně být. A proto zůstávají dveře otevřené ;-)...

(...a omlouvám se za nadměrné použití slova TO, nějak TO bez TOHO nešlo ;-D...)