neděle 21. dubna 2019

VESELÉ VELIKONOCE...

...letos jsem si pořád říkala, do Velikonoc času dost, a najednou jsou tady a zastihly mne celkem nepřipravenou. Žádné velké plány jsem naštěstí neměla, jen ty dekorace jsem mohla vytáhnout o něco dřív než až na Bílou sobotu...

...pořád se trošku potýkáme s rýmou a kašlem, mladší dcera sem tam i s teplotou, a tak jsme nemohly využít ani toho krásného počasí venku. Udělaly jsme si tedy radost doma a pustily se do výroby perníčků a lineckého (zítra se budou hodit)...

...největší radost mám z letošního barvení vajíček, to vyšlo náramně. Cibulové slupky si vždy střádám s předstihem, mám ráda, když jich je hodně, vajíčka potom chytí nádhernou barvu. Chtěla jsem tentokrát vyzkoušet lístečkové obtisky a z toho mám radost jako malá. Jednak mě překvapilo, jaké množství různých druhů lístečků je možné najít v trávě u nás před barákem, no a samotný výsledek předčil mé očekávání. Vajíčka s lístečky jsem zabalila do starých silonových punčoch (punčochy jsem hodně napnula, díky tomu mají obtisky tak jasné okraje) a utáhla gumičkou. Vajíčka potom v cibuli rovnou vařím (cca 10 minut), pak zchladím a ještě na nějakou dobu vrátím do odvaru (aby se obarvila co nejsytěji). Nakonec je potírám sádlem, čímž získají krásný lesk...

...tady tedy pár obrázků od nás a krásné Velikonoce všem...









pátek 12. dubna 2019

MANDALOVÉ INTERMEZZO...

...moc všechny zdravím po dvouměsíční odmlce a velmi děkuji za vaše nakukování a prohlížení alespoň starších příspěvků za tu dobu, kdy se tu nic nedělo ❤...

...co všechno stálo za touto pauzou a způsobilo nekončící rozhodování, zda blogerský svět nadobro opustit nebo ne? Příliš toho o tom napsat nedovedu, také proto, že mi najednou připadá, jako by se nic snad ani nestalo, a zdaleka se vše už nejeví tak těžké (díky bohu), jako když jsem to právě prožívala. Ale byla to (doufám, že mohu psát v minulém čase) pro mě jedna z největších "facek" mého dosavadního života. Taková ta, za kterou nakonec člověk poděkuje a vděčně políbí ručku ;-)...

...na začátku roku se stalo něco s mým kolenem a já nevěděla co, ani jak jsem k tomu přišla. Zničehonic oteklo a přestalo fungovat, jak by mělo. Skoro jsem nemohla chodit a s obrovským překvapením zjistila, že tím pádem nemůžu dělat ani spoustu dalších, úplně běžných věcí. A to je chvíle, kdy se člověku hodně zúží pohled na svět. Najednou vidí, co je opravdu důležité (byť o tom slýchává celý život)...

...no, zkrátím to. Na druhou stranu díky tomu bylo hodně času na přemýšlení a já nakonec přišla na to, co se mi stalo a proč. Tohle tajemství si ale nechám pro sebe a jen pro své úplně nejbližší (ono by to stejně nikomu nepomohlo, ten prožitek je totiž nesdělitelný ;-D). Koleno se po dvou měsících zahojilo. Jenže to zřejmě ještě nebylo vše a já si musela projít další zkouškou v podobě opravdu hodně nepříjemné chřipky, kterou jsme dostaly najednou já i obě dvě dcery (partner naštěstí jen trochu). Vzpamatovávali jsme se z toho téměř tři týdny a pocit, kdy nejsem schopná se pořádně postarat o své děti, už bych vážně nerada znovu zažila...

...ale protože ono opravdu nic není pouze černobílé, nakonec se na této zkušenosti dají najít střípky něčeho hezkého a pozitivního. Třeba že jsem se znovu vrátila k četbě knih (opravdu byly doby, kdy jsem četla pouze blogy a projížděla instagram tam a zpátky). A že jsem se konečně pustila do kresby mandal, která na mě působila téměř terapeuticky. Přidávám pár ukázek...

...A co tedy dál? Jednu věc jsem si uvědomila. OPRAVDU NELZE MÍT A DĚLAT VŠECHNO. A největší "sebevražda" je srovnávat se s druhými. Takže pokud chci být šťastná, nestačí minimalizovat pouze věci. Musím se i rozhodnout, co chci v životě dělat a co je potřeba pustit. A blog z této selekce nevyšel zrovna nejlépe. Přiznám se, že v době největší krize jsem byla pevně rozhodnutá definitivně skončit. Ale pak se mi ulevilo a dostavila se lítost nechat to úplně být. A proto zůstávají dveře otevřené ;-)...

(...a omlouvám se za nadměrné použití slova TO, nějak TO bez TOHO nešlo ;-D...)